Andělé bratra Filipa

12.11.2017

Ilustrační foto: facebook bratra Filipa
Ilustrační foto: facebook bratra Filipa

Pod titulem Když přicházejí andělé vyšla knížka Filipa Štojdla, plzeňského biskupa Církve československé husitské. Nevidí se často, aby představitelé institucionální církve vydávali knihy jako je právě ta Filipova. Preláti obvykle píší rádi a hodně, takže o všelijaká moudra našich hierarchů není na pultech knihkupectví nouze, třebaže se vtírá otázka, koho vlastně jejich výplody zajímají. Ve svých slohových cvičeních si příslušníci vysokého kléru (a lhostejno, zdali oblékají talár či sutanu) pečlivě budují obraz duchovních vůdců, zbožných a vzdělaných mužů, k nimž je přirozené vzhlížet a považovat je za autority a vzory hodné následování. Jakmile se začtete do knížky bratra Filipa, naštěstí rychle zjistíte, že tady je všechno jinak. Zaplaťpánbůh, dodávám!

Od prvních stránek je zřejmé, že jde o útržkovitou kroniku toho, čím si plzeňský husitský biskup v posledních letech procházel, co zažíval, nad čím přemýšlel. Sám v úvodu píše, že neusiluje o moudrost či návod, nýbrž o hledání kousků Božího milosrdenství. Ty kousky se složily v mozaiku drobných svědectví o naději, která se nás kupodivu nepřestává držet navzdory pádům, zklamáním, nemocem, ubíjejícím stereotypům, ba dokonce navzdory umírání a smrti.

Naděje nespočívá v mylném přesvědčení (jež beztak neobstojí ve střetu s drsnou realitou), že těžké chvíle a smutné věci se týkají "těch druhých" a nám se vyhnou, případně se jen mihnou kdesi na okraji našich životů, takže je snadno zvládneme a vytěsníme. Ve střípkovitých příbězích a zamyšleních ve Filipově knížce na sebe naděje bere podobu andělů - což mohou být přátelé, kteří nás podporují, ale také lidé, k nimž nemáme žádný zvláštní vztah, a oni přesto v pravý okamžik řeknou nebo udělají něco, co je nečekaným způsobem určeno jedinečně tobě či mně. Důležitými anděly jsou pro Filipa naši zesnulí, s nimiž zůstáváme spojeni, protože tvoříme jedno společenství (communio sanctorum).

A pokud se ocitneme na dně propasti (v nějaké temné hodině, kdy se zdá, že nic už nedává smysl a život není než absurdní divadlo) a nemáme nikoho, kdo by se odvážil spustit se tam za námi, přesto nejsme a nebudeme opuštěni - vždycky tu budou naši andělé strážní, naši neviditelní a nejvěrnější průvodci, kteří odemykají zámky našich vnitřních vězení a vyvádějí nás na svobodu (Sk 5, 19-20, viz úvodní motto Filipovy knihy).

V církevním společenství, v této veliké rodině Božích dětí, jsme spojeni i se světci, z jejichž odkazu můžeme čerpat. Filipa oslovují především svatí katolické tradice, například František z Assisi, Antonín Paduánský, Padre Pio a Maxmilián Kolbe, ale i pravoslavní autoři (Dostojevský). Z významných postav českých dějin si všímá Husa a Komenského. Cítí se spřízněn s duchovními solitéry dneška, jakými jsou Ladislav Heryán a Marián Kuffa. Jejich radikální příklon k evangeliu se projevuje v obětavé službě nejubožejším z lidí, jimiž ostatní pohrdají, odsoudí je, překročí a nechají chcípnout ve škarpě. "Ne tak bude mezi vámi," varuje své učedníky Ježíš (Mt 20, 21). Biskup Filip rozvíjí vizi církve jako rodiny, kde se jedni starají o druhé, komunity zraněných, kde se navzájem podepíráme a otevíráme působení léčivé síly Kristovy lásky a Božího odpuštění.

Zvláštní místo ve Filipově spiritualitě zaujímá Panna Maria, Matka Boží. Neuctívá ji ovšem samoúčelně, nýbrž jako tu, která nás nejjistěji vede k Ježíši Kristu, svému i Božímu Synu, Spasiteli světa. Opírá se o Mariina slova vyřčená při svatbě v Káni Galilejské: "Udělejte, cokoli vám (Ježíš) nařídí" (J 2, 5).

Ze sbírky fragmentů, jež Filip poskládal ponejvíce ze svých deníků a příspěvků na sociálních sítích (a které připomínají kamínky na klikaté cestě několika minulých roků jeho života) vyčnívají dva delší texty, vhodně zařazené na začátku a konci knížky a tvořící určitou kompoziční osu. Mám na mysli texty O depresi a o naději a Než se znovu setkáme. Druhý jmenovaný, inspirovaný Bratry Karamazovými, je terapeutickým vyznáním, jak se vyrovnat s tím, když si blízcí lidé sáhnou na život a odhodlají se k sebevraždě. Nejen z těchto klíčových textů promlouvá ke čtenáři upřímně hledající člověk, nezakrývající své chyby a selhání, přiznávající, že se léčí kvůli depresi a dalším zdravotním problémům, obnažující své rány, které se však začínají hojit, neboť se za ně přestal stydět a hrát si na někoho, kým není.

Zkušenost nemoci a nově nabyté vědomí, jak velice je podobný lidem krvácejícím na těle i na duši (a kteří za ním přicházejí do mirovického kostela pro radu, pomoc a povzbuzení) učí Filipa úžasně jednoduchému poznání - nesoudit a nestylizovat se do role dokonalého kněze, domnívajícího se, že stojí výše než ti ostatní. Díky pádům na kolena, díky belhavému a škobrtavému putování v Kristových stopách, zakouší, že je (nikoli bezbolestně) vysvobozován z těsných pout standardizované církevnické mentality, která se vyžívá v třídění hříšníků, známkování pravé víry, rochní si v dogmatech a kánonech, aniž by pronikla k jejich duchu, a ze všeho nejvíce se bojí, že přijde o své bezpečné ghetto, kde je pánem a odkud už dávno vyhnala nazaretského trhana, jemuž ze zvyku stále říká: "Pane, Pane..." To všecko z Filipova života postupně odpadává. Je to očistné, osvobozující, a proto ve svém důsledku - radostné! Největší přínos knížky bratra Filipa spočívá v jeho osobním svědectví, že skrze kříž vede cesta ke vzkříšení, k radosti bez konce.

Lukáš Bujna