Dopis bratra Filipa k novému liturgickému roku

30.11.2017

Ať vidím

Dopis k liturgickému roku 2017/2018

A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" I zavolali toho slepého a řekli mu: "Vzchop se, vstaň, volá tě!" Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: "Co chceš, abych pro tebe učinil?" Slepý odpověděl: "Pane, ať vidím!" Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila." Mk 10, 46-52

Pokoj a dobro vám všem.

Adventem se začíná nový liturgický rok. Advent není očekáváním Vánoc, jak se mnozí domnívají, ale přicházením Božím do našeho světa. Advent je z naší strany hledáním hvězdy na noční obloze, je to naslouchání andělům i odvaha znovu začínat. A ve stejnou chvíli přichází Ježíš. Vánoční víra je stejně zranitelná jako on sám.

Na začátku předposledního roku Sedmiletí duchovní obnovy církve nám všem přeji radost a touhu vidět svět i sebe Ježíšovýma očima. Tímto rokem nás bude provázet příběh o uzdravení slepého žebráka Bartimaia. Duchovní obnova církve je naším voláním po Lásce a snahou otevřít naše srdce dokořán Duchu svatému. Mnohé, na čem jsme si zakládali, padne či padlo. Mnohé z toho, čemu jsme věřili, zmizí, nebo již zmizelo. Toho jsme právě nyní svědky. Obnova církve se stává čím dál víc naší osobní obnovou. A jinak by to ani nemělo smysl.

V šestém roce obnovy budeme rozjímat nad nebezpečím pýchy, ale zároveň budeme moci poděkovat za dar bázně a za svátost útěchy nemocných, která slouží k uzdravení těla i duše. Slepý žebrák nemá nic - kromě svého pláště. Nemá, co by schraňoval. Slyšel o někom, kdo uzdravuje. Touží se s ním setkat. Na ničem jiném mu už nesejde. Nemoc nás zbavuje pýchy a dává nám poznat, že na všechno zdaleka nestačíme sami. V nemoci cítíme, jak jsme sami, ale také cítíme, po čem opravdu toužíme. Nemoc nám ukazuje, že ve skutečnosti toužíme být smířeni. Už nechceme bojovat za "svou" pravdu. Vidíme, jak malicherné věci jsme řešili, čemu jsme věnovali cennou životní sílu, a vidíme také všechno důležité, na co jsme neměli čas. Nemoc nás učí naslouchat vnitřnímu hlasu, ale také nás učí volat z hloubi srdce: "Ježíši, smiluj se nade mnou!"

My, na rozdíl od slepého žebráka, máme za to, že vidíme, a že toho také mnoho máme. Domníváme se, že všemu kolem dobře rozumíme, vidíme do toho, prohlédli jsme úmysly i povahu druhých lidí. Musíme se stále pevně držet, aby nás někdo neokradl o naše štěstí, o naši dobrou pověst, o všechno to, co jsme tak těžce získávali. Žijeme ve strachu a strašlivém napětí. To je také důvod, proč doopravdy netoužíme po Bohu. Doposud je pro nás Bůh a církev jen způsob vlastního ospravedlnění. V takové církvi není místo pro "hloupé a neschopné" žebráky. Taková církev je závislá sama na sobě a na dostatečném počtu egoistů, kteří si vystačí s nalháváním vlastní důležitosti. Teprve jsme-li nemocní, ztrácíme schopnost držet, ovládat, vrací se nám pomalu zrak. Je to ale jen zakalený obraz, a tak se učíme volat: "Pane, ať vidím!" Najednou je tu mystické společenství Církve, kde není rozhodující, kdo je kněz a kdo laik, ale rozhodující je touha po vidění Božího království. Pouštní otcové se často modlili slovy slepého žebráka. Stále dokola opakovali jen: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Každý den potřebujeme prosit o to, abychom viděli, abychom nebyli zaslepeni sami sebou či strachem z jiných lidí. Potřebujeme vidět, že jsme skutečně milovaní synové, milované dcery, které Bůh nikdy neopouští. Církev, která tolik spěchá, aby oznamovala lidem své pravdy, to bohužel nevidí a nemůže vidět.

Sedmiletí duchovní obnovy ukázalo směrem k obzoru, na kterém už je možné zahlédnout novou podobu církve. Je to společenství nezdogmatizované a svobodné, protože nemá co schraňovat. Do určité míry se podobá společenství slepých žebráků. Tato církev si uvědomuje svou chudobu, a žije mnohem více ze své touhy a snů. Víc nemá, nebojí se otevřeně mluvit o svých bolestech, ale také dokáže vytvářet prostor pro sdílení radosti. Je to církev daleko otevřenější k obecným darům křesťanské spirituality, a tak se nebojí přírody a spolu s našimi keltskými bratry, v duchu Františka z Assisi, žije Evangeliem v souladu s celým stvořením. Je to obraz komunity, která je mnohem širší, než se nám doposud zdálo. Je to společenství ekumenické, které chce být s ostatními a nestaví proto žádné hradby. Tím, že je to společenství chudé, nemá co ztratit. Tato komunita vsadila vše na jednu jedinou kartu. Jít dál, i třeba z posledních sil a na kolenou, ale jít a jít společně. Taková církev se nebojí ukázat své rány a nemá strach dotknout se ran druhých. Ano, takovou církev vidím, a toužím po ní. Zvedněme hlavu, abychom pohlédli výš, nad naše tak často malicherné spory a hloupé soudy o druhých lidech. Vzhůru srdce! Se vztyčenou hlavou pohleďme k Betlému, kde se narodila víra, naděje a láska. Tam je teď naše naděje, která je křehká a zranitelná, stejně jako my sami. Je nejistá, tak jako budoucnost, která se mysticky zpřítomňovala v chudé stáji před Josefem a Marií. Pro svět jistě nebudeme nikdy nic znamenat, vždyť naše víra je bláznovství, jak píše sv. Pavel. Naše životní prohry se den za dnem mění ve světlo milosrdenství. Nejsme sami, protože láska existuje. Naše srdce jsou u Pána. To je něco radikálně jiného než beznaděj, která svazuje, ovládá a utíká se k politikaření a intrikám.

Je před námi úkol povstat a křičet ze střech o naději. To je úkolem křesťanů. Prométheova vina dala lidem oheň, aby jim bylo teplo a neumřeli hladem. Martin Luther King nežil vždy jako vzor morálky a čistoty. Dokázal však pozvednout hlas proti nespravedlnosti rasové segregace. Vzal svůj kříž a šel hlásat Evangelium. Nečekal, až bude připravený a dostatečně čistý. Jednou řekl: "Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili bychom nadarmo." A pomoci doufat, to je náš úkol. Dávat naději, i když jí sami máme zoufale málo. Martin Luther King dal naději tisícům černých i bílých lidí. Byla to naděje lidí toužících po svobodě. Bylo to uskutečnění Božího milosrdenství v našem světě. Tento baptistický kazatel neměl dost síly být svatým a bezchybným, ale zato se nikdy nevzdal svého snu. A to je i náš úkol: nevzdat se snu o tom, že uvidíme dobrý svět, kde nejsme souzeni, ale přijímáni takoví, jací jsme.

Vím, že je mezi námi mnoho lidí nemocných. Jsme církví, která má nejvyšší věkový průměr. Patří mezi nás lidé s mentálním postižením, psychiatricky nemocní, lidé umírající na rakovinu, mnoho seniorů, kteří potřebují nejen slavnostní pietu, ale i praktickou pomoc - nakoupit, vyřídit potřebné věci, a hlavně si popovídat. Máme jen málo mladých, lidí v produktivním věku, kteří by se zapojili do pomoci právě těmto lidem. Dělníků je málo a žeň mnohá, jak praví Písmo. Dnes jsme institucí, která se dohaduje o tom, zda bude při pomoci druhým vhodné oblékat si ten či onen liturgický úbor. To je slepota, o které mluvím. Nevidíme nemocné a trpící, protože vidíme jen vlastní zájmy a obavy. Prosím vás o jedno - ukažme, že ještě slyšíme Kristův hlas a jeho výzvu k lásce. Ukažme světu, že nejsme šílenci, kteří chtějí spasit svět pomocí mrtvých idejí, ale skrze Něho, s Ním, a v Něm. V Kristu. Nebudou-li se lidé s naším příběhem ztotožňovat, pak nemáme co nabídnout. My jsme žebráci, kteří mají mluvit k jiným žebrákům. Pokud nás to pohoršuje, pak si přečtěme něco o zákonících a farizeích.

Jistě znáte příběh o plevelu a pšenici. Plevel je něco jako hřích. Chceme ho vytrhnout a zahodit. Ale my se často domníváme, že víme jak vypadá jedno i druhé. Hříchem nejsou chyby, které jsme učinili, ale nepochopení toho, že jsme ztratili ze zřetele cíl. Bible nám ukazuje, že to, co bylo odepsáno a zavrženo, bylo skrze touhu po uzdravení vzkříšeno a zachráněno. Bartimaos prosí Ježíše, aby ho zbavil slepoty. Duchovní zaslepenost je ale mnohem nebezpečnější. Duchovně zaslepení vůdcové vidí boha jen v zrcadle. Nejsou schopni poznat Krista ve svém životě, natož v životě dalších lidí. Zaslepenost věřících si vyžádala již mnoho životů. Lidé, kteří se setkali s tímto druhem tvrdosti a zaslepenosti, buďto rezignovali, nebo opustili cestu a vzdali se naděje. Rádi stavíme na odiv naše myšlenky, ale neuvědomujeme si, že bez lásky mohou zabíjet. Gayové a lesby, samoživitelky, lidé ve vězeních, lidé ztrácející každou minutou naději a umírající jen proto, že my vidíme vyšší cíle, a přitom překračujeme zraněné.

Ježíš nám dal sám sebe v eucharistii, která je lékem, pokud klesáme a nemáme už sílu. V eucharistii přijímáme chléb a víno, Tělo a Krev. Přijímáme ale i jeden druhého, protože eucharistie je společenství. Proto je tato svátost naší silou, díky níž denně vstáváme a pokračujeme v cestě. Přeji vám, milí přátelé, pokojný vstup do nového liturgického roku, který voní po naději. Rodí se znovu něco úžasného, přichází světlo a Duch, který vane kam chce, vede nás z pouště do zaslíbené země.

Pokoj a dobro

V Mirovicích 26. 11. 2017

bratr Filip