Uctívání

05.07.2017

Cyril, Metoděj a Jan. Tři jména, která známe, která si právem připomínáme. Horké červencové dny začínají národní poutí na Velehrad i oslavou v Betlémské kapli. Uctívání může být dobré i špatné. Jistě zas uslyšíme velká slova o velkých mužích, jak to bývá zvykem při pietách. Dokonce se nám to bude možná líbit. Hymnus na příběh Cyrila a Metoděje, kteří přes všechny překážky přinášejí národu Písmo, elegie o Husovi, která vylíčí do podrobna naše nepřátele i Husův obdiv k pravdě. Tím to ale celé opět zhasne. Změna se nekoná, pokračování příště.

ZAČNĚME PŘÍBĚHEM 

Rád bych začal velmi silným příběhem, který během svých duchovních cvičení rád nabízel svým posluchačům Anthody de Mello: "Byl jeden muž, který objevil umění rozdělávání ohně. Vzal vše potřebné, odjel na sever, do oblastí věčně pokrytých sněhem, a tamnímu kmeni předal své umění... Byli tak vděční, že se to mohli naučit! Ale dříve než mu stihli svou vděčnost vyjádřit, byl pryč. Netoužil po jejich uznání či po jejich vděku. Šlo mu jen o to, aby se měli dobře. A tak šel zase k jinému kmeni a i tam začal lidem předávat své umění. I tito lidé měli o oheň velký zájem, ale měli také zájem o to, aby byli spokojeni jejich kněží, kteří už si stihli všimnout, že za tímto mužem jdou davy lidí, zatímco oni sami ztráceji na popularitě. A tak se rozhodli se ho zbavit. Otrávili ho, ukřižovali ho, je celkem jedno, jak to vyjádříme. Ale pak začali mít strach, aby se lid neobrátil proti nim, tak vymysleli něco chytrého. Víte, co udělali? Nechali udělat portét toho muže a připevnili jej v chrámu na hlavní oltář. Instrukce k rozdělávání ohně umístili před něj. Pak lidi naučili, jak tento portrét uctívat a instrukcím se klanět, což také lidé poslušně dělali po celá staletí. A tak to uctívání pokračovalo, ale oheň byl pryč." (Anthony de Mello SJ, BDĚLOST, str. 208)

DĚLÍCÍ ČÁRY

V našem životě mají své místo svatyně, poutní místa i osoby, která se pojí s lidským příběhem. Jistě nejde o to všechno opustit, zbořit a začít znovu bez vědomí sounáležitosti. Cyrilometodějská tradice, stejně jako ta Husovská, by však neměly být pouhou tradicí politického žvanění a zneužívání, ani klaněním modle, která nepřináší nic, kromě několika televizních záběrů a pár minut slávy nafouklých Eg, která se mohou schovat za někoho většího. Především totiž potřebujeme vnitřní obrácení, naprosto stejné, které prožil Jan Hus, když se rozhodoval zda opustí svůj pohodlný život a obdiv, který mu dodával energii, aby dokázal následovat Ježíše z Nazareta cestičkou úzkou, bezútěšnou a svého druhu neviditelnou. 

"Pokud nás zbožňování nepřivádí k lásce, pokud nás liturgie nepřivádí k jasnějšímu vnímání skutečnosti a pokud nás Bůh nepřivádí k životu, k čemu pak vlastně náboženství je, kromě toho, že přináší světu další dělící čáru, fanatismus a nepřátelství?" (Anthony de Mello SJ BDĚLOST, str. 209) Tahle věta ze závěru Mellových exercií je podstatná. Církev, která si přestala klást otázku k čemu byla povolána je k ničemu. Všechno se v ní mění na prach frází a nicoty. 

MYSTICKÉ PROCESÍ

Salvadroský arcibiskup Oscar Romero byl typický katolický konzervativec, který naprosto netypicky pochopil, že násilí a lež světa, ve kterém žil, nemá nic společného s následováním Krista. Rozhodl se pro Krista. Jeho krev ulpěla na rukou jiných církevních hodnostářů i západních politiků. Byl zastřelen při mši v nemocniční kapli. Romero k nám dnes promlouvá také o mučednictví: "Dát život neznamená jenom být zabit. Dát život, mít mučednického ducha znamená splnit povinnost, mlčky, v modlitbě, poctivým plněním povinností v každodenním mlčení života, postupným dáváním života."V určitém smyslu se naše vnitřní cesta může podobat poutnímu procesí. Mystický průvod všech svatých, mučedníků, lidí jejichž jména známe i docela neznámé tváře. Ti všichni kráčejí k Bohu. Patří k mnoha národům i k mnoha náboženstvím, jsou to ženy i muži, malí i velcí, děti i staří. Na této cestě není ani čas. A tak jdou spolu lidé minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Nic už je nerozděluje. Chceme se přidat? Nebo bychom raději kráčeli ve válečném tažení proti našim nepřátelům? A nebo si vybereme triumfální cestu, kde budeme mít tu svou, jasnou, pevnou a neoblomnou pozici? O té první cestě, cestě duchovní a proto opředené tajemství, nevíme a neznáme asi nic moc. Snad jenom v srdci tušíme, že byli a jsou lidé, kteří tuto cestu našli. 

CYRIL, METODĚJ A JAN

Jistě je dobré, abychom nezapomněli na své dějiny a viděli před sebou opravdové hrdiny a hrdinky svých dob. Je docela jedno zda je nazýváme mučedníky, svatými nebo velikány. Podstatné je, že skrze ně se odehrála změna! My ale máme snahu uctívat tváře a nikoliv Ducha. To je staré dobré pokušení. Ostatně věděl to velice dobře například mnich Charles de Foucald, kterého v roce 1916 zavraždili před jeho poustevnou. Foucald píše: "Pozorujme svaté, nezdržujme se však tím, že o nich rozjímáme; hleďme s nimi na toho, o němž rozjímali po celý svůj život! Učme se od nich, nikoli abychom napodobovali je, ale abychom lépe napodobovali Ježíše." 

Cyril, Metoděj a Jan. Tři jména, která známe, která si právem připomínáme. Tři jména lidí, kteří hřešili sedmkrát denně, lidí, kteří museli denně prosit o milost a sílu. Zkusme se na ně dnes takhle podívat. Ne jako na svaté obrázky, ne jako na argumety, které vpálíme našim nepřátelům do obličeje, ale jako na lidi, stejné jako jsme my sami. Snad právě tehdy objevíme tu Cestu, Pravdu a Život.

Bratr Filip