Do budoucna můžeme hledět s nadějí

21.01.2020

Na naší synodě jsi říkal, že vnímáš, jak roste důležitost tzv. terapeutického rozměru církve. Mohl bys krátce říct, o co jde?

Už v původní Farského liturgii se hovoří o Ježíši jako o "věčném Lékaři lidské duše". Pod pojmem "duše" si můžeme představit vnitřní emocionální a myšlenkový svět v lidské bytosti. Je to svět často posetý jizvami a ranami utrženými během života, ve složitých vztazích, v krizových situacích, v problémech, na které neexistují snadná a rychlá řešení. Spásu v biblickém slova smyslu chápu jako proces uzdravování, hojení vnitřního světa, což se děje vrůstáním či ponořováním duše do Kristova pokoje. Ke sjednocování s Kristem nabízí církev (Kristovo tělo na této Zemi) podpůrné terapeutické metody: modlitbu, liturgii, svátosti, meditaci, ticho, naslouchání, a mnohé další. Čím více se otevřeme léčivému působení Kristova evangelia, tím lépe se bude dařit i sociální a charitativní práci církve.

Církev československá husitská letos slaví stovku. Čím si podle tebe tato církev prošla?

Složitým vývojem, do něhož se pochopitelně promítaly dějiny společnosti, jejíž je církev součástí. Sama církev utržila nejednu ránu, občas také rozdávala rány kolem sebe. Naši zakladatelé usilovali o církev bez "poskvrny a vrásky", dnes jsme církví vrásčitou a zjizvenou. A skvrny by se jistě taky našly. Myslím, že je to vlastně dobře. Nemůžeme si hrát na dokonalé a bezchybné. Všechno, čím jsme si za sto let prošli, by nás mělo vést k pokoře a k důvěře, že jsme stále v dobrých rukách Božích. Jsme stále tady a do budoucna můžeme hledět s nadějí!

Lidé o tobě vědí, že jsi autorem Bohoslužebné knihy a mezi tvé zájmy patří liturgika. Je podle tebe zapotřebí, aby se bohoslužba CČSH nějak vyvíjela, nebo to, co otcové zakladatelé usnesli, je nepřekročitelné dogma?

Vyvíjí se to, co je živé. Jestliže se vyvíjí podoba bohoslužby, znamená to, že církev je živá. V tomto ohledu jsme církví až překvapivě živou! Otázka zní, kam by měl vývoj liturgie směřovat. V liturgii se totiž udržuje identita církevního společenství. Někteří to chápou tak, že pro zachování identity církve je nezbytné zachovat neměnný liturgický obřad. Dílo otců zakladatelů je potřeba mít v úctě a studovat je. Jsem přesvědčen, že nám nepomůže lpění na formách, nýbrž poctivé promýšlení duchovního obsahu liturgie, jejího poselství. Jde o stále aktuální poselství evangelia. Farského liturgie je nesena specifickým estetickým, spirituálním i sociálním étosem, který zprostředkoval zvěst evangelia tehdejší době. Tento étos je potřeba nést dál i pomocí nových liturgických forem, které budou odpovídat na znamení času a výzvy současné doby.

Blíží se volba patriarchy. Kdybys byl osloven, přijal bys to a šel do volby?

Zhruba dva roky bývám na toto téma občas dotazován. Vždycky jsem se k tomu stavěl rezervovaně, ne-li přímo odmítavě. Mám svoje chyby a nedostatky. V poslední době jsem však svůj postoj změnil, a to po dlouhém vnitřním rozhodování a zápasu, ale i díky podpoře ze strany blízkých přátel. Cítím, že v církvi nazrává čas na změnu. Takže pokud bych vzešel z vyhledávacího řízení jako jeden z kandidátů, přijal bych to a představil svou vizi pro budoucnost církve.

Lukáši, už řadu let působíš nejen na faře, ale také dojíždíš do domovů důchodců, sociálních center a tak podobně. V čem jsou specifika kaplanské služby právě u lidí se zdravotním handicapem nebo u seniorů?

Ve farářské službě pečuji o svěřené duše, ale také spoluzodpovídám velkou měrou za fungování celé náboženské obce, včetně ekonomiky. Kdežto v kaplanské službě se soustředím pouze na lidi. Zatímco u faráře se očekává duchovní vedení, kaplan nevede, nýbrž doprovází. Duchovní doprovázení je otevřeností k hledání smyslu v mezní, krizové situaci (nemoc, bolest, umírání). Ten smysl hledá nejen "klient", ale i sám kaplan - proto je doprovázení obousměrným procesem.

Od chvíle, kdy se do Mirovic přestěhoval úřad diecéze, jezdíš i k nám. Je něco, co se ti na naší komunitě mirovických "husitů" líbí a dává ti to něco pro život?

Líbí se mi stylová čistota a prostá elegance liturgického prostoru, který je opravdu prostorem posvátným. Velmi si cením otevřenosti a pohostinnosti komunity, která se v mirovickém kostele schází a která je dnes už sítí, rozprostřenou do různých koutů České republiky a spojující lidi napříč regiony i konfesemi.

Pojďme od profesionálních věcí také k tomu, co tě zajímá. Také se o tobě vím, že máš moc rád dobré filmy, zajímavou hudbu a také s sebou pořád vozíš nějaké rozečtené knížky. Co z poslední doby tě zaujalo?

Toho by bylo mnoho! Radši zůstanu jen u knížek, nejprve u těch duchovních, které ve mně aktuálně rezonují: Pozvání k lásce od Thomase Keatinga, Cestou ticha od Davida Steindl-Rasta, Sami na této zemi? od Ladislava Heryána, nebo Nesvatí svatí od Tichona Ševkunova. V beletrii se rád vracím ke knihám od Tolkiena, Eca, Bondyho, Orwella, Lema, Jirouse. Zvlášť bych vypíchl knihu Projekt Gilgameš od mladého autora Štěpána Kučery a Železného Jana od Roberta Blye, ty mi přinesly velké čtenářské zážitky roku 2019. Libí se mi, když se literatura prolíná s hudbou, třeba v díle Leonarda Cohena, Nicka Cavea, nebo Pavla Zajíčka a undergroundové kapely DG 307.

Jsi tátou dvou kluků a manželem. Jak složité je skloubit tvé povolání a soukromý život?

Není to jednoduché. Manželce jsem vděčný za to, že je trpělivá a že vytváří domov jako přístav, kam se rád vracím ze svých cest a kde nacházím zázemí, bez něhož bych nemohl dělat nic z toho, co dělám. Moji synové jsou tím nejlepším, co se mi v životě "povedlo". Jsem hrdý na to, že starší syn Kryštof hraje krásně na klavír, zajímá se o klasickou hudbu a film, sám také krátké "amatérské" filmy natáčí, režíruje, hraje, píše scénáře. Ale už mi neklade tolik otázek jako mladší syn Ondřej, který se pořád na něco ptá a zajímají ho i otázky víry.

Co bys poradil těm, kteří se ocitli v koncích a hledají smysl svého života?

Když nevidíte světlo na konci tunelu, znamená to, že ještě nejste na konci. Je před vámi stále cesta - a kde je cesta, tam je i naděje. Ke světlu se musí projít tmou. A největší tma je vždycky před rozedněním.

s Lukášem Bujnou, farářem v Sokolově, si povídal Ivan Jirovský, farář v Mirovicích