Dušan Hejbal: Bůh nesnáší sraby

25.01.2019

Kdyby tohle podobenství říkal Ježíš tady u nás v Čechách, třináct let po politickém převratu, nevím, jak by uspěl. My už máme přece zkušenosti s tím, že investovat do něčeho je veliké riziko a pak: socialismus zmnohých z nás udělal mistry v argumentaci, proč to či ono nejde. "To nejde, to je riskantní," slyšíme z úst úředníka, instalatéra i kněze.

A představte si, že tohle podobenství říká Ježíš po sto třiceti letech existence nám, starokatolíkům. S kterým z těch tří služebníků se vůbec smíme identifikovat?

Možná je to jiný pohled na víru, která pro nás třeba byla nějakou dobu imaginárním deštníkem, který nás chránil před čímkoli... Kyselé deště posledních dob ovšem způsobily, že z deštníku se stala jen kostra.

Viděli jste někdy kostru deštníku? Smutný pohled. A co kostra rybičky,kterou máme ve znaku? Zbudou rybí kosti, jen kříž nad nimi zůstane celý.

Slyšíme o těch třech služebnících a musíme přiznat, že ten jejich pán je pěkně drsný, ale to, co udělal, není nic jiného než zkouška jejich aktivity a věrnosti. Ne schopností, ne morálky, ne podnikavosti, jen aktivity a věrnosti. Tohle podobenství není ani o tom, jak rozmnožit kapitál, protože ten, který vydělal málo, byl odměněn stejně jako ten, který vydělal hodně. S prázdnou odešel jen ten, který nevydělal nic, ale dokázal to dobře vyargumentovat. Tohle podobenství je především o tom, že Bůh není neškodný dědeček na obláčku, který nás vždycky v neděli pohladí a naservíruje nám chléb, víno a pak možná kávu a moučník - že nám dal něco hodně velikého, a že má podle toho na nás také požadavky.

Kdo ví, jak ti první dva svoje peníze vydělali. Možná za sebe nechali pracovat cizí ruce, možná rýžovali z cizích peněz. Ale ten třetí, nepochválený, byl nepoužitelný tragéd a přiznejme si, nebyl moc čestný. Ty jeho argumenty jsou dost "pod pás": "Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se..." Ale tu hřivnu si přece vzal, dřel se, než vykopal tu jámu - a to je zásluha jako hrom. Raději dřel, než by přišel do konfliktu s pánem. On si totiž nemyslel, že jeho pán je dobrý. On měl k němu špatný vztah. On se tak bál, že nepromarnil ty peníze, což mohli klidně udělat ti druzí dva, on to všechno může vrátit do haléře... Jeho tragédie je v tom, že on si opravdu myslel, že jedná dobře a že bude pochválen, a to, co mu pán říká, je studená sprcha, která ho překvapila: "Služebníku špatný a líný." Kdo zklame Ježíše, má smůlu a nic mu nepomohou jeho morální zásady, tradice, bezchybně formulovaná věrouka, poctivost a nebo bezúhonný život.

Mnohým lidem se nelíbí, že by Pán měl mít jiný vkus než oni sami. Nelíbí se jim, že v božím království bude rozhodovat jeho, a ne jejich, vkus. Ti dva pochválení chlapíci neměli žádné mindráky a asi neměli ani čas si je vymýšlet. Oni jsou věrní, protože bez popisů svých práv a povinností splnili pánovo očekávání. Na takové se pán může spolehnout, jsou to jeho lidé a on je jejich.

Ježíšovo náboženství totiž není o foukání našich vymyšlených bolístek a náš Pán se nedá zatáhnout do naší hry na ukřivděnost a bohabojnou lenost.

Tohle je o církvích: o nás, kteří někdy sedíme na radostné zvěsti jako slepice na vejci, ze kterého nic nebude - a dlužíme světu evangelium, z nějž se dá žít. Stejně jako ti služebníci spravujeme jen svěřený majetek. Všechno patří pánovi! To, co máme spravovat my křesťané, také není naše. Ať už je to zvěst evangelia, Církev, za kterou jsme všichni odpovědni, nebo hodnoty demokracie a solidarity, to, co evropské civilizaci křesťanství přineslo - máme o to vše pečovat a rozvíjet, i se všemi riziky, které k tomu patří. Protože budeme ze svého podnikání s evangeliem skládat účty. Náš Bůh je náročný. Nespokojí se s argumenty proč to či ono nejde...

Abrahám šel do země, kterou mu Hospodin ukázal.

Pro nás je důležité nezapomínat, že tomuto nadějnému pozvání předchází nejdřív výzva: Odejdi ze své země, ze svého rodiště, ze svého domácího prostředí a jdi někam, kde to neznáš. Tak jej oslovil neznámý Bůh.

Zdánlivě se nestalo nic zvláštního: jeden šejk osedlal svého velblouda - možná, že už ho nebavil dosavadní způsob života - a chtěl pryč, a tak se karavana vydala na cestu do neznáma. Viděno z našeho pohledu, riskoval. Jednal vůbec odpovědně? Co se to vlastně stalo? A jak se to týká nás?

"Odejdi" znamenalo opuštění dosavadních jistot i opuštění bohů, kterým obyvatelé věřili, protože místní božstva byla vždy vázána na místo. Jenže Abram tuší jiného Boha.

To není bůh, jehož obraz si můžeš vyrobit, a pak si ho postavit na noční stolek nebo vedle televizoru. To není bůh zaměnitelný za bohy jiných kultů a už vůbec ne za sériově vyráběné bůžky prosperity a pohody.

Děje se tu ale něco naprosto nového. Bůh začal jednat s konkrétním člověkem, Bůh Hospodin začal v Abramovi své dílo. A Bůh může začít velkouvěc i s člověkem, který nemá zvláštní předpoklady.

Před 130 lety první starokatolicky smýšlející křesťané, vyhnáni z církve, kterou milovali a o jejíž budoucnost bojovali, se také vydali na cestu do neznáma. Na počátku existence naší církve stála touha po kontinuitě se starou církví, po svobodě svědomí a ekumenické otevřenosti. Dnes je pro nás starokatolictví také "katolictvím s lidskou tváří", prostorem, kde se dá dýchat, kde si nemusíme na nic hrát, rodinou, do které patříme a prostředím, kde se cítíme doma. Proto máme rádi svou církev.

Nebude nás vodit celý život na vodítku jako poslušného psíka, ale chce každého z nás naučit odpovědné svobodě, i když to není vždy nejpohodlnější. Opravdová a svobodná víra v sobě vždycky skrývá riziko, jako každé svobodné rozhodnutí, jako rozhodnutí Abramovo.

21. století, do kterého jsme vstoupili, čas a prostor, v nichž se realizuje naše víra je pro nás novou výzvou. Vyžaduje novou odvahu jít do neznáma "do země, kterou ti ukážu..." bez dosavadních opor a berliček. Ta země už dlouho není přehledným terénem. Dějí se v ní věci, které se vymykají našim zkušenostem. Vystačíme ve světě computerů, bankomatů a řízených střel s tím maličkým plamínkem svékřesťanské víry předávané až ze starověku? A to se ještě jmenujeme starokatolíci... Nejsme příliš pohodlní, zabydleni ve svých jistotách? Nejsou naše církve a církve vůbec příliš unavené z vlastní existence? Nejsme už jen strážci vzpomínek? Není to tak, že tu zemi, kterou nám chce Bůh ukázat a darovat, vlastně ani vidět nechceme? Být starokatolíkem v 21. století není totéž jako naučit se malou či velkou násobilku a potom ji až do smrti používat. I když tento čas a tento svět zůstane časem a světem Božím.

Jsme na cestě.

Jenže ten, který vyzval šejka beduínského kmene a přesto outsidera Abrama, říká: Ve víře je možné všechno. Ale zapomeň na své jisté a taky na sebe. Jdi a věř... Riskuj...

Kdo to je? Znám ho? A můžu mu vůbec důvěřovat?

Je to mnoho? Je to příliš těžké?

Člověk, který s živým Bohem neudělal žádnou osobní zkušenost, nebude nikomu přinášet evangelium, ale jen náboženství nebo kultivovanost a výlučnost spolku, systém povinností nebo kult a zvyky. Kdo věří v Boží existenci, ale nevěří, že Bůh ho má osobně rád, nebude mít co nabídnout v tomto století stejně jako v kterémkoli jiném. Ten se stylizuje do pózy třetího služebníka, který nic neriskoval, ale zklamal. Náš Bůh má smysl pro akci a nesnáší sraby.

A i kdyby jiným svěřil lány a mně jen maličký květináč, udělám všechnopro to, aby ten můj květináč prosperoval, aby měl smysl. A starokatolický květináč musí mít smysl. Jinak jsme tu zbytečně. Tady v Praze a vůbec.


Kázání biskupa Dušana Hejbala pronesené dne 19. 8. 2002 na texty: 

Gn 12, 1-4a a Mt 25, 14-29  

v rámci 28. Mezinárodního kongresu starokatolíků 2002 v Praze

redakčně upraveno podle nekorigovaného textu na webu Getsemany.cz

foto: zdroj: https://www.starokatolici-brno.org/?acc=kdo_hist_c