Ivan Štampach: Najít cestu

19.02.2019

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!"

Svým učedníkům řekl: "Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: 'Hle, tam je, hle, tu;' zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení.

Jako bylo za dnů Noeho, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny.

Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. (Lk 17, 20-30)

V posledních několika dnech se dělá už skoro jarní počasí. Je to však jen pár týdnů, co jsme mohli číst, vidět nebo slyšet zprávy o lidech, kteří umrzli. Někdo je bez povšimnutí míjel. Někdo se jich štítí. Divně vypadají, jsou neupravení, mají na sobě staré cáry a možná dokonce páchnou.

Není to jediný případ sociální necitlivosti nebo dokonce asociální hrubosti dnešní společnosti. Oprávněné požadování splacení dluhů degeneruje ve vymáhání mnohonásobně vyšších, nemravných, lichvářských částek po lidech, které to srazí do bídy, ze které se sotva kdy vymaní. Je to byznys s bídou a existenční likvidace dlužníků, kteří evidentně tahají za kratší konec provazu.

Oligarchická morálka a oligarchická politická praxe se stává normou a zastiňuje demokratická pravidla. A to se mísí s vulgárním nacionalismem, s úvahami o obnově drátů na hranicích a s organizováním militantních skupin, údajných domobran, proti migrantům.

Jsme-li aspoň trochu kritičtí sami k sobě, nezbude nám než konstatovat, že nejde jen o instituce a o ty druhé, o hříšný "svět" za našimi hranicemi. Uznáme, že zápas se sobectvím svádíme často neúspěšně každý sám u sebe, že se uzavíráme před druhými a vyhrocujeme se vůči nim. Že někdy vodu kážeme a víno pijeme, i když by to rčení mohlo znít opačné.

Uznáváme, že na to sami nestačíme a vyhlížíme obrat. Potřebujeme vnitřní uzdravení, protože naše nitro je nemocné. Potřebujeme osvobození, protože jsme sice svobodnými občany, ale ne svobodnými lidmi. Potřebujeme více světla, nejen v nějakém mystickém smyslu, ale prostě světlo na cestu, vyjasnění prostředků a cílů. Nasměrování aspoň na nejbližší kroky. My slabí potřebujeme sílu k tomu, abychom na dobré cestě dokázali být vytrvalí.

Co to tedy vyhlížíme? Je to ten den Páně, o němž jsme právě slyšeli? Jsou to dny Páně podle Ježíšových slov u Lukáše? Je to příchod Božího království? A pokud ano, co tím ve skutečnosti míníme? Pokud by nám už dnes dělala potíž obstarožní politická metafora monarchistického státního zřízení, mohli bychom snad jinak říct, že jde o přítomnost Boha, který je Životem a Světlem. Ježíš ho znázorňuje také jako Cestu. Cestu, po níž se vše ubírá.

Vstup takto božské skutečnosti do našich dnů může také být nazván spásou. Zatímco Ježíš u Matouše mluví o nebeském a u Marka s Lukášem o Božím království, či kralování, mluví u Jana o spáse.

Den Páně je dnem spásy. Spása je jedinečnou událostí, ale je to i děj. Přeložíme-li správně apoštola Pavla, jsme v procesu spásy prostřednictvím víry (Ef 2, 8). Jsou to tedy dny spásy, dny scelení, dny záchrany a nové naděje.

Kontrast dosavadního sociálního a osobního života s přicházejícími dny spásy, s nadějí, která však je trochu i obavou, nás napíná po linii času. Konstatujeme scestí v přítomnosti a klademe naději do budoucí nápravy, v níž se prosadí ten, který o sobě ve Zjevení Janově říká: hle, všechno tvořím nové (Zj 21, 5).

Ježíš v přečteném úryvku charakterizuje, dny Páně, dny nadcházejícího království v dramatickém kontrastu, jako by popřel, co před chvilkou řekl. Království nepřijde nýbrž už přichází, a tedy snad je nějak tu, ale nemůžeme to vypozorovat. Je podle Českého ekumenického překladu mezi námi a podle Bible kralické v nás.

A hned na to Ježíš řekne, že to bude jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý. Že tak to má být se Synem člověka v jeho dni.

Sotva připustíme, že měl jednu verzi pro zástupy a druhou, jaksi esoterní, pro vybraný kruh. Pak by to možná bylo obráceně. Zástupy očekávaly velký spektákl. Jejich očekávání byla apokalyptická.

Spíše máme sklon rozepnout naději na dny spásy přicházející do času a přivítali bychom, kdyby znamení Boží přítomnosti bylo zřetelné a jednoznačné.

Leč, co je čas? Odložíme-li iluze, otevře čas před námi svůj chřtán. Ukáže se jako ten, kdo vše pohlcuje. Štěpí skutečnost na minulost, která už není a budoucnost, která ještě není. A jak dlouho trvá přítomnost? Vteřinu? Není však i ta rozpůlena na část, která ještě nenastala a část, která už je v nenávratnu? Svět se ukáže jako pomíjivý ve smyslu druhého verše knihy Kazatel: Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1, 2) Svět plný trápení nás nutí vyhlížet, co teprve bude.

Někteří mají tendenci před nicotou času utíkat. Jedni se rádi vracejí do minulosti. Vše přítomné je prý určeno minulými příčinami. Není prostor pro neurčitost, pro tvůrčí chaos a pro svobodnou tvorbu. Minulost, některá její vybraná etapa, je zlatým věkem a přítomnost, natož budoucnost je vždy podezřelá. Takto konzervativní společnost je statická, ba umrtvená.

Jiní vše podstatné kladou do budoucnosti. Můžeme sebe a tím i svůj svět spoluutvářet. Nejsme určeni osudovými či přírodními danostmi. Žijeme pak ve svých projektech a nejsme ochotni se kriticky ohlédnout. Zjistili bychom totiž, že námi utvářená budoucnost se neosvědčuje. Sekulární, například politická podoba této orientace na budoucnost je ochotna jít do šťastné budoucnosti přes hory mrtvol. Takovým plánovačem budoucí dokonalé společnosti nemusí být jen Karel Marx, jehož někteří žáci z nebe na zemi udělali peklo. Stejně tak to může být Američan japonského původu Francis Fukuyama, pro nějž završením dějin je vítězný liberální systém po pádu komunistických režimů.

Přítomnost, neměřitelný okamžik, může být nicotný. Ale může být také vším. Ježíš v Janově evangeliu říká: ... dříve, než se Abraham narodil, já jsem. (J 8, 58). Není to chyba překladu. Není to gramatická chyba autora či redaktora řeckého textu Jana. Je to zjevný odkaz na řecký překlad slov Hospodinových k Mojžíšovi z hořícího keře: Jsem, který jsem (Ex 3, 14). Z možností překladu tajemných hebrejských slov vybírá i Český ekumenický překlad přítomný čas.

Bůh, jak se to pokusil vyložit středověký teolog Tomáš Akvinský, je samotné býti. Bůh může být lépe vystižen slovesem než podstatným jménem. Je to Plnost, která se děje, je to živoucí Přítomnost.

Ježíšova slova o tom dni k zástupům z dnešního úryvku z Lukášova evangelia nás vybízí, abychom procitli k tiché, nenápadné Přítomnosti, již nelze vypozorovat. Může se stát zjevnou, a hlavně působící uprostřed nejvšednějších životních okolností. A pak nám může ten den zazářit jako blesk z jednoho konce nebes na druhý.

Je-li Bůh zakoušen jako Přítomnost, náleží mu i minulost, a také budoucnost. Raně křesťanský myslitel Boethius (480-524/5) charakterizuje věčnost jako zakoušení bezmezného života, jeho minulosti i budoucnosti v jediném přítomném aktu.

Budoucnost je tedy nakonec také Boží. Napětí mezi současnou bídou a naplněnou buducností může nějak platit. Jenže taková buducnost nebude produktem našeho organizování a zařizování. Jde o to, co teolog Karl Rahner nazval absolutní budoucností. Ta vstupuje do přítomnosti v prostoru svobody. Bůh je všemohoucí, vše může, ale nic nemusí, je dokonale svobodný a skýtá prostor svobody. A v ní se můžeme podílet na tvorbě a tím i sebetvorbě.

Den Páně není propočitatelný, je, jak ukazují připomenuté příběhy Noema a Lota, dnem překvapení. Den Páně je vítězný, ale toto Boží vítězství není podepřeno žádnou pokořující mocí. Obrazem Božího kralování je Ježíš s trnovou korunou. Moc se projevuje skrze bezmoc, vítězství skrze porážku.

Ježíš sám o sobě říká, že přemohl svět. Učinil to však tím, že plně přijal a zakusil bídu, nemoc a ubohost světa, tedy naši vlastní. Nemáme definitivní politický a ekonomický recept na řešení sociálních neduhů, neměli bychom si myslet, že máme k dispozici psychologický návod a dokážeme se z běd světa a nitra vyhrabat. Smíme však doufat, že v Jeho přítomnosti společnost i jednotlivec přechází ze scestí (což je v řečtině Nového zákona význam českého slova "hřích") na cestu. Tu Cestu, která je zároveň pravdou a životem.


Kázání Ivana Štampacha v baptistickém sboru Na Topolce, dne 17.2.2019

převzato z jeho webu: https://ivan-stampach.bloger.cz

foto: zdroj Česká transpersonální konference