Jenom v srdci můžeme najít jednotu

29.02.2020
foto: Pouť milosrdenství 2018, Izrael
foto: Pouť milosrdenství 2018, Izrael

Rozhovor s bratrem Filipem pro náš web:

Česká televize nedávno uvedla dokument v rámci cyklu Cesty víry. Je to pořad také o tobě a tvé duchovní cestě. Jaké jsou na něj ohlasy?

Když přišel Martin Chadima s nápadem natočit něco o mirovickém kostele a píseckém hospici, tak jsem to přivítal. Netušil jsem, že se to dotkne až tolik mého osobního života. Ale tak to prostě dopadlo. Jsem rád, že mi přichází tolik pozitivních reakcí. Vlastně mě to až překvapuje. Ale naštěstí je svět v rovnováze, a tak přicházejí i ohlasy negativní. Jeden pisatel si například postěžoval, že do televize by církev neměla vůbec chodit. Že "je to nástroj ďáblův." Jiný se zase rozčílil, že mám rád Pannu Marii. Těžko se na to reaguje. V pětadvaceti minutách shrnout posledních pět, sedm let, svého života, to prostě nejde. To ani nebylo záměrem. 

Když už se zmiňuješ o Panně Marii, tak se také zeptám. Není tím, že máš rád Ježíšovu maminku, poněkud zpochybněna věrouka Církve československé husitské?

No to asi těžko. Navíc je to má soukromá duchovní praxe a nikomu nevnucuji úctu k Ježíšově matce. Mně zkrátka Maria doprovázela v těch nejhorších dobách a učila mě i tomu, co znamená ženská spiritualita. Vždyť i k nám přichází Bůh a chce začít něco nového. Chce, abychom pod srdcem nosili Krista, chce, abychom jej dali světu. Tahle část duchovní cesty je nesmírně důležitá. Navíc je to spiritualita zdola, spritualita těla a prožitku srdce. Podívej kam se církve dostali, když tuhle část Boží zprávy chtěly vymazat. Jenom mysl, kontrola, a místo lásky morálka, místo naslouchání jenom ovládání a moc.

Ale sochy přece nepotřebujeme k tomu, abychom vyjádřili svou úctu. A vůbec, ty se modlíš k Panně Marii? 

Sochy uričtě nepotřebujeme. Ta, která je v dokumentu, je dárek, který jsem dostal. Je to občejná sádrová soška. Nemodlím se k Marii, ale s Marií. To ona mě učí říkat životu své ano, i když často nechápu, tápu a padám. Když se stahují mračna a je tma. Věřím, že ani lidé, kteří mají v kostele sochu třeba Karla Farského, Jana Husa nebo dokonce Jana Žižky se k těmto věcem nemodlí, ale spíše je něčím tyto obrazy inspirují. Ale je možné, že oni to tak mají a tak i předpokládají, že všichni ostatní uctívají věci místo Boha. Znám i lidi, kteří si zbožštili Bibli, místo toho, aby žili Boží slovo. Každý z nás zkrátka jdeme po nějaké cestě. Ale chce to čas. Boží království se dá dlouho míjet, ale nedá se minout.

Líbilo se mi, že z celého pořadu je cítit jakási podivuhodná křehkost a laskavost mirovického společenství.

To je pravda. Taky to tady prožívám. I když se nás sejde k bohoslužbě nemocných třeba jen několik. Tady zažívám opravdovou jednotu. Víš jednota není fašismus, kde všichni chodí v černém a vyznávají nějakou formu fanatického nacionalismu. Jednota v církvi je jednota v srdci. A ta nemůže vzejít z něčeho, co se píše, říká nebo nařizuje v paragrafech. Je to jednota laskavosti, která se prožívá často na kolenou, v modlitbě, při přijímání chleba a kalicha, při pozdravení pokoje.

Co bys popřál lidem v postní době, která právě začala?

Jen odvahu přijmout svou jedinečnost a tu pak rozdávat beze strachu, že o něco můžeme přijít. Boží království je v nás. A tak není potřeba dělat misie v Africe nebo obracet na víru protinožce. Nepotřebujeme ani dávat obrovské almužny chudým. Postačí, když se ujmeme toho nejslabšího v sobě, a dáme tomu šanci být, když odpustíme někomu v rodině, přineseme radost lidem v práci. A především začneme naslouchat a dívat se. Protože Bůh odpovídá na naše modlitby a posílá nám každý den svou poštu. Jenomže my máme sklopené hlavy a stále se jenom hrabeme v minulosti. Takže přeju nám všem odvahu ke kráse a radosti.