Juliana Hamariová: Jedno-Duše

31.10.2019

Ráda bych jednoduše řekla, že stav naší duše, naší planety a naší církve je jeden problém. Ten problém je v naší hlavě.

Mám za to, že jsme zapomněli něco zásadního, co nám Pán Bůh kdysi vysvětlil o umění žít. Myslím, že nám kdysi pod stromem řekl něco jednoduchého, od čeho my jsme se ale odpojili, vzdálili a zapomněli. A tím začal všechen náš zmatek a trápení.

Řekl, že co stvořil, je dobré a my v tom máme své místo. Žijte. Jako člověk. Člověk, který je obrazem Boha, není od jeho podoby a záměru oddělený, zná ho, rozumí Bohu, a tak rozumí i sobě. Až se na tohle rozpomeneme, tak nám zase bude dobře.

Myslím, že potom bude dobře naší duši, kterou přestaneme honit zleva doprava za nesplněnými přáními a neuskutečněnými plány.

Myslím, že potom bude dobře naší planetě, kterou přestaneme zatěžovat všemi možnými složitými potřebami.

A myslím, že bude dobře i naší církvi, když ji přestaneme zaplňovat zbytečnými krámy (nemluvě o složitých kázáních).

Tak, teď už můžete vypnout, dál nic víc jednoduše nebude.

Od Stvoření uběhlo hodně času, a tak přišel Ježíš, aby o tom ještě jednou pohovořil. Připomněl. Uzdravil. Aby ukázal, co se myslí v praxi jednoduchou existencí neodpojenou od Boha. Někdy v podobenstvích, začal jakoby od lesa.

Dnes tedy "O ptácích, liliích a lidech".

Nebeské ptactvo a polní lilie jsou učiteli jednoduchosti. Jsou symboly prosté existence. Dělají to, co je jejich životem, úkolem, smyslem. Je jim dobře, nemají nedostatek, zažívají plný život... Jsou sjednoceni se svým Stvořitelem, protože pochopili, co je v jejich životě důležité. Ježíš chce připomenout i lidem, co stojí na světě za pozornost, za hledání. Do čeho investovat energii a co je omyl. A mezi tím si musím vybrat. Ve svém životě mohu dát za pravdu jen jedné pravdě, jen jednomu pánu. Jednoduše jen jednomu d/Duchu. Život se dá žít jen v jednom duchu.

A když už mám jednoduchá tele-evangelikální řešení: Jak žít? Odpověď nemá televizní, ale starozákonní Kazatel: "Pro člověka není nic lepšího, než radovat se a konat dobro."

Člověk dostává, aby mohl štědře být na světě. S radostí, beze strachu a obav o svou existenci. Ve prospěch ostatních. Lid Hospodinův se projeví až mezi gójim, v interakci s ostatními, v jiných reakcích a přístupech, než jsou obvyklé. Proto si myslím, že společenství církve je tím správným fórem, kde uskutečňovat nový svět ve skořápce starého. Kde se bavit o tom původním, co máme realizovat jako novinku. V církvi máme přemýšlet jinak o způsobech, které jsou nám předloženy jako obvyklé. O způsobech vztahů, o způsobech spotřeby, o způsobech rozhodování se. Hledat způsoby Božího království. Království nebeské vstupuje do světa až mezi těmi, kteří ho začnou žít. Tedy potenciálně zde mezi námi.

Ale pozor. Náš úkol není se "ustarat" před takovým úkolem. Hledat Boží království není hledání svatého grálu nebo jiná supermanská mise. Hledáme své místo v rajské zahradě přirozeně, když se snažíme najít smysl svého života. Abychom vůbec přežili, abychom se udrželi - psychicky, duševně, ve společnosti nebo na téhle planetě.

Udržitelnost neznamená, že se zuby nehty udržím, ale že udržení dobrého pořádku stvoření nepřekážím, že ho nekazím, že nechám Boží svět existovat a najdu v něm své místo. Ten dobrý pořádek totiž tady už je od počátku pro všechno a všechny. Řešení je kouzelně jednoduché. Jen je potřeba ho znovu uvidět. Není třeba se stavět na hlavu, hnát se tam a ještě jinam, abychom se postarali o bezobalové potraviny. Odevzdání se Bohu znamená také odevzdat mu svoje trápení.

Ptactvo a lilie nemají existenční ani existencionální úzkost, a proto žijí jednoduše, co jim bylo uloženo. Důvěřují. Hospodin se stará o Stvoření, proč by neměl o mě? Nedělejte si starosti o zítřek. Máme jen teď, tuhle chvíli v celé její síle a kráse. Máme být. Pořádně. O víc se neboj. Není to zbavení se odpovědnosti za důsledky. Ale vědomí, že můžu poctivě a zcela dělat jenom tu věc, kterou teď dělám. Že všechno ostatní je v Božích rukou. Důraz na pomíjivost věcí a životů není výraz skepse, nýbrž stimulem k plnému prožití toho, co je teď. Úzkosti o zítřejší den nám berou pokoj, berou nám schopnost radovat se a konat dobré. Úzkosti z hledání řešení, kde možná žádná řešení nejsou, zastírají jednoduchou a krásnou podstatu života, který nám Bůh dal. Velké starosti o to a ono nám neumožňují vidět Boží pomrkávání na nás všude kolem: ranní jinovatku, odpoledne s dětmi, překonání konfliktu, jídlo, večer u kamen, chvíle v tichu. Tohle Boží království musíme ochraňovat a připomínat ostatním, pomáhat jim ho najít. Radovat se a konat dobro.

A podobně: nepostará se Bůh jako o ptactvo a lilie taky o cestu evangelia světem? Sama sobě připomínám v temných hodinách, že možná se to všechno dá udělat jednodušeji a udržitelněji právě i v církvi. Bude námaha setřít všechny ty nánosy toho, co jako křesťané "nutně potřebujeme". Která zřízení a která očekávání. Které tradice a které ambice. Věřím, že výsledek bude elegantně jednoduchý. Prostý. A dost minimalistický. Ale ony ty zuté opánky, chléb a víno opravdu nejsou úplně složité.

Každopádně, jako je dnešní světoobčan tlačen k přehodnocení svého konzumerismu nedostatkem vody a kvalitní půdy, tak je dnešní křesťan tlačen k přehodnocení postojů ke svému sboru a církvi změnou ekonomických poměrů (a možná i v tom konzumerismu za minimální cenu je jistá paralela). Když hledáme jednoduchá, udržitelná řešení, jdeme ke kořenům toho, co vlastně potřebujeme vyřešit, jaká je potřeba, na kterou hledáme uspokojení a jak se při tom nezavalit hromadou balastu a krámů. To musí platit i v životě církve, při službě faráře/řky, společenství sboru, prožívání Večeře Páně. Dříve či později začneme hledat v tom všem Boží království a kristovství. Bez barevných obalů, umělých vůní, levné pracovní síly a skládek odpadu.

Cesta k pochopení bohatství života vede přes osvobození se od mnoha rádoby potřeb. Budu mít volné ruce a uvidím, že jsem bohatý. Uvidím, kdo vlastně jsem v celé rajské nahotě. Zjistím, co k naplnění života potřebuji. Radovat se a konat dobro. Jednoduše se zbavím všeho nadbytečného, co mě od podstaty života, od sjednocení se s Bohem a svou vlastní podobou odděluje. Děkovat za to bude moje duše, moji bližní, planeta i církev.

...

autorka je evangelická farářka a kaplanka ve věznici

článek pro časopis Katabáze 2/2019, který je k dostání u nás na faře