Tomáš Procházka: Paradox

28.10.2019

Na evangeliích mě fascinuje to, že jsou plné paradoxů. Některým lidem jsou nekonzistentní biblické výpovědi signálem k tomu, že se biblí nemají zabývat, ale to je trochu krátkozraké. Jiným jsou biblické paradoxy důkazem nevěrohodnosti celého náboženského systému na Bibli postaveného. Ve skutečnosti jsou ale paradoxy živou vodou vědění. Na zkoumání paradoxů, neboli pravdivosti protichůdných teorií je postavena celá moderní věda. Paradoxy jsou motorem dějin, a tam kde se snaží o odstranění paradoxů, o ideologii, postavenou na jediném správném a uznaném názoru, tam bují totalita a nesvoboda.

Dnes tu máme pro srovnání výpověď proroka Ámose o Hospodinově přísaze, že navěky nezapomíná na zlé lidské skutky, s výpovědí apoštola Pavla, že Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Skoro to vypadá, že starozákonní Bůh je nesmiřitelný, zatímco Bůh křesťanů odpouští každému vše. Pokud židé i křesťané vyznávají stejného Boha, paradox je na světě. Také Lukášovo evangelium v podobenství o nepoctivém správci uvádí paradox. Správce nečestně nechává zchudnout svého zaměstnavatele, když mu dá vyhazov, ale Ježíš tuto praxi chválí. Z ekonomického hlediska to není spravedlivé, a hlavně to není morálně v pořádku. Ospravedlňuje tedy Ježíš nemorální věci, když říká, že i nespravedlivým mamonem lze získat věčný život v božím království?

Víte, řecké slovo paradoxos neznamená neslučitelnost protikladů, nýbrž neobvyklost, neočekávanost tvrzení. Paradox naznačuje, že realita nikdy není černobílá. To jen my, lidé, omezení schopnostmi rozumu, postižení intelektuální nepoctivostí, nebo bůhvíjakou propagandou, inklinujeme k černobílému vidění světa. K rychlým řešením. Máme pocit, že každý musí někam patřit, ať už napravo, či nalevo. Naučili nás, že vše musí být zaškatulkováno a člověk musí mít vyhraněný názor. Vždyť našeho Pána Ježíše ukřižovali proto, že nebyl ani na straně židů, ani na straně římanů. Byl na straně všech utlačovaných, chudých a nemocných, ať už byli odkudkoliv. Pán Ježíš byl rebel ducha a učitel paradoxů. Paradox je prostě neobvyklá myšlenka, daná do souvislostí. Náboženství samo o sobě je paradox vzhledem k obecné situaci smrtelného člověka, který se bojí svého konce. Náboženství tvrdí, že po smrti život nekončí, což úplně mění situaci jedince. Najednou se musí člověk zamýšlet nad tím, jaký má zde na zemi úkol, proč žije, co má dělat. Najednou žádný jeho čin není promlčitelný. Ježíš věděl dobře, co říká a komu.

Podobenství vypráví o tom, že dotyčný správce majetku okradl svého chlebodárce tím, že snížil jeho dlužníkům dluhy. Ano, strýček Skrblík by jej asi nepochválil. Na Wall streetu by jej umlátili kravatami. Místo toho se stal paradox, neočekávaná věc. Pán správce pochválil, že jednal prozíravě. Na stejnou událost se lze dívat různýma očima. A o to právě jde. Ježíš se dívá na svět očima soucitu. Základem přežití civilizace podle něj není striktní dodržování zákonů, nýbrž schopnost odpouštět. A to i cizí dluhy. "Jestliže jste nespravovali věrně ani cizí majetek, říká Ježíš, kdo vám svěří to pravé bohatství? Nemůžete sloužit Bohu i majetku zároveň. Věrnost Bohu je jiná, než loajalita k zaměstnavateli. V pracovním vztahu nelze beztrestně krást, ale ve vztahu k Bohu je naprosto nutné umět odpustit bližnímu, třeba i majetek.

V románu Viktora Huga "Chrám matky Boží v Paříži" je scéna, kdy páter přistihne v kostele zloděje při krádeži. Místo potrestání v podobě jeho předání biřicům, následuje paradoxní chování: Páter zastavuje utíkajícího vězně slovy: Počkej, příteli, ty potřebuješ zřejmě tyto věci více než já, vždyť proto jsi přišel. Tumáš, vezmi si ještě k tomu zlatý kalich a svícen, ať máš dost pro své děti. A Bůh ti žehnej. Odpuštění je totiž neobvyklé, neočekávané jednání, opravdový šokující paradox. Je to velmi osvobozující a povznášející paradox, něco co úplně mění situaci i životní postoje. Ten dotyčný zloděj v šoku utekl, ale za tři dny přišel zpět a všechno co ukradl Padremu vrátil s prosbou o odpuštění. Stal se z něj poté věrný křesťan. Žádný sluha, a to ani profesionální špion nebo rozvědčík, nemůže dlouho sloužit dvěma pánům. K jednomu se přidá, druhým pohrdne. Žádný kompromis mezi tím není.

Podíváme-li se tedy Ježíšovýma soucitnýma očima, náš správce nekradl, nýbrž odpouštěl dluhy namísto svého zaměstnavatele. A jeho zaměstnavatel byl prozíravý a pochopil jeho konání: Polovinu dluhu mu budou dlužníci schopni splatit lépe, než celý. Má tedy větší naději, že se mu majetek vrátí, i když ne všechen. Taková prozíravost se hodí i nám, protože situace jako je tato, jsou i dnes časté. Proto se vyplatí odpouštět druhým. Znamená to totiž zároveň odpustit si, odřeknout si zisk. Proto mě nedávno potěšila třeba zpráva, že dopravní podniky odpustí dluhy na dopravném všem neletilým, co jeli kdy na černo. S odůvodněním, že vymáhat exekuce na dětech je nemravné. Aleluja. To je opravdové vykoupení. A Ježíš Kristus přinesl takové výkupné za mnohé. Můžeme mu v tom pomoci i my, záleží jakou cestu si vybereme a jaké bohatství správcujeme. Amen

...

Kázání br. Tomáše Procházky při bohoslužbě nemocných v Mirovicích na text Lk 16,1-13