Seslání Ducha svatého

09.06.2019

Zatímco pastoři letničních společenství o Duchu Svatém káží poměrně často, v tradičních církvích bývá obvykle tato Osoba Nejsvětější Trojice opomíjena. A to je velká chyba. Vždyť právě Duch Svatý, Rúach Hospodinova, představuje mateřskou část Boha. Jistě, nese i rysy mužské - jsa současně Paraklétem, Utěšitelem - nicméně právě v této Boží tvářnosti je ženský prvek nejpatrnější.
Svatodušní svátky, letnice, jsou často označovány jako "narozeniny Církve". V ten den se totiž z Matky - Ducha Svatého - zrodil nový Izrael. Ta skupina mužů a žen - viděno lidskýma očima to byla skupina dost pochybná - se stává něčím zvláštním, jedinečným, něčím, co nemá ve světě obdoby. A ani nemůže mít - sice na tom hmotném světě stojí oběma nohama, ale patří světu duchovnímu, světu Božího Ducha.
Církevní dějiny nejsou vždycky povzbudivým čtením na dobrou noc, troufám si říct, že kdyby Pánem Církve nebyl Vzkříšený Ježíš, jevilo by se těch dva tisíce let jako kombinace grotesky a hororu. Jenže Duch Kristův svou Církev stále obnovuje, navzdory lidským pochybením, selháním, někdy zločinům. Mnoho dnešních lidí odmítá církvím důvěřovat, odkazují se přitom na inkvizici, křižácké výpravy a kdoví co ještě. Je to pochopitelné, oni považují Církev za organizaci podobnou Svazu zahrádkářů, a to ještě organizaci s poměrně špatnou pověstí. Církev bezesporu organizací je, ale je zároveň víc - organismem, čímsi živým, vyvíjejícím se, rostoucím a k Věčnosti směřujícím.
Kristovu Církev tvoří mnoho malých místních církví, tedy farností a modlitebních společenství, do kterých je třeba vpustit osvěžující průvan Ducha Svatého. Když se v našem kostelíku nebo na faře sejdeme k modlitbě, pravděpodobně nad našimi hlavami zrovna neposkakují božské plaménky jako nad Dvanácterem apoštolů a také asi jen nemnozí z nás dostali dar "mluvit v jazycích", ale důležitá jsou rozlišovací znamení, podle kterých se pravá Církev pozná. Předně láska - sesterská i bratrská, pak kreativita a nadšení - a samozřejmě svornost v Duchu Svatém. Církev Kristova totiž nemá být spolkem zapšklých prelátů, ale rodinou Božích dětí.
Abych to tady uzavřel: Nelze dost dobře zabránit Církvi, aby byla organizací, ale je nutné, pečovat o to, aby přinejmenším místní církev, do které příslušíme, nepřestala být živoucím organismem. Organismem, který je rozen Duchem Svatým, božskou Matkou, štědrou dárkyní života. Toho časného i toho věčného.

...

Sestoupení Ducha Svatého. (Skutky 2, 1 - 41)