Strach ze smrti

12.08.2018

  "...Ozvěna nese vzduchem nářek dívky, los vržen je a není záchrany. Je šťastný ten, kdo padne v letech mládí. Náčelník štábu klimbá nad plány."

Z poněkud nezralé básně vojína Martina Grubera: Ozvěna.

Nevím jak ženy, ale mladý muž v období puberty a postpuberty - což se u někoho může protáhnout až do třicítky - obvykle nevlastní pud sebezáchovy. Hazarduje s životem a zdravím, takříkajíc "vyzývá smrt" a vůbec se chová jako pozoruhodný blbec. Je příznačné, že právě do tohoto věkového prostoru je umisťována základní vojenská služba - tedy aspoň v těch státech, které ještě nepropadly úplné dekadenci. Když vzpomenu na svá vojenská léta, snad vůbec jsem se smrti nebál, naopak - moc jsem si přál statečně umřít za něco ušlechtilého. Jistě, byl jsem horlivým křesťanem a ještě horlivějším čtenářem rytířských románů, ale podobnými kaskadéry se to kolem mě jen hemžilo. (A občas taky někdo z nás skutečně umřel. Většinou dost trapně, pochopitelně.) Byla jsme hrozná jelita, vyrostli z nás však muži.

V pozdějším období se pak nenuceně dostaví pocit "zodpovědnosti", spojený často s rodinnými závazky a dospělý muž pozná, že žít není zas tak úplně špatné, byť ho rodina a zaměstnání nemusí nutně zcela naplňovat (pohleďme na utrpení zpruzelého Homera Simpsona ve springfieldské jaderné elektrárně). Jenže zároveň s krizí středního věku se dostaví i svíravý strach ze smrti. Rekapitulujeme svůj život, vidíme, kolik jsme toho zhnojili (mám na mysli především mezilidské vztahy) a klademe si otázku, kolik toho po nás vlastně zbyde. Jsme-li nevěřící, děsíme se toho, že přestaneme existovat; jako křesťané panikaříme z představy, jak a čím budeme před Božím Soudem obhajovat svoje poklesky, protože výhled na pobyt v pekle v sobě mnoho radosti neskýtá. A i když evangelikálové nadšeně tvrdí, že mají "jistotu spasení", pochybuji, že tomu v některých okamžicích věří až tak pevně. Co se mě samého týče, uprostřed zralého věku jsem propadl hrůzné představě, že zemřu ve dvaačtyřiceti letech, což je - jak známo - biblické číslo Božího zúčtování s hříšníky. V den mých třiačtyřicátých narozenin se to zlomilo. Bral jsem to - a beru - jako určité znamení Boží milosti nad svým životem. Takové to Nátanovo ujištění králi Davidovi: "Hospodin přenesl tvůj hřích, nezemřeš."

Ne že bych se už nebál smrti, ještě jsem nedorostl té pravé Moudrosti starých světců, na svém komplikovaném životě koneckonců pořád docela lpím. Ale ta ochromující panika odezněla. Někdy večer, když si čtu o mučednících, kteří zahynuli tak mladí (Tarsicius, Konradin, Kevin Barry), zoufale si přeju zázračně omládnout a umřít. Je to pošetilé a do rána to pochopitelně přejde - obvykle po pěkně romantickém snu. Mladistvý hrdina totiž - to je jen jedna z fází ve vývoji osobnosti, konečným výsledkem by měl být starý druid (ano, přesně ten, o kterém píše William B. Yeats v básni o králi Fergusovi). Pro takového smrt není nepřítelem, nýbrž neodmyslitelnou součástí Bytí, stejně jako člověk sám.

Martin Gruber