Třetí neděle postní

24.03.2019

Byli jste někdy na Boha pořádně naštvaní? Pokud ne, pak máte můj neskonalý obdiv. To já míval v životě období, kdy jsem s ním vedl skoro nepřetržitě ostrou diskuzi. Ale ani dnes nebývá vztah mezi mnou a Bohem úplně bezproblémový, přistihnu se kolikrát, že když se mi něco nepovede, ztrapním se nebo zraním, tak na Boha vztekle vyjedu: "To jsi ale přehnal! Tohle jsi vážně nemusel! Nech mě už na pokoji." I když vím, že Boží jednání se mnou je moudré a otcovské, neubráním se podráždění, protože leckdy kříží moje soukromé plány.

Bůh je prostě Bůh - není to smrtelník, takže není obyčejně "po lidsku" moudrý, je Moudrost sama, je božskou Sofií. A člověk, s omezenými schopnostmi uvažování, může mít - a obvykle také má - s Jeho jednáním vážný problém. Nemůžeme ho totiž zaškatulkovat, nějak popsat a zařadit, provést Jeho odbornou analýzu, přidělit mu evidenční číslo a strčit ho do vitríny, za "parochét" nebo svatostánku. (A zahodit klíč, nejlépe.) Bůh je fenomén, ve kterém se všichni pohybujeme, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Neunikneme mu, je to spolehlivý Svědek všech našich úspěchů a pádů, bdělý a ostražitý Otec, který nás nikdy neopouští. A strážní andělé jsou nám stále k dispozici, ochotní pomáhat.

Jenže my se bráníme Jeho péči a vedení. Napomínání bereme jako nespravedlivý trest, jako nějakou křivdu, na nás spáchanou. Boží výchovné metody se nám zdají být tvrdé proto, že se mu nedokážeme zcela odevzdat. Nechováme se jako důvěřivé malé děti, ale jako protivní puberťáci. Trápíme sebe a Bůh se trápí v nás.

A přitom tak málo stačí. Jen rozpřáhnout ruce a vyznat: "Jsem jen Tvůj, Pane. Jsem ve Tvé ruce. Ať se mnou naložíš jakkoli, bude to pro moje dobro." Když toto uděláme, nalezneme v sobě hluboký vnitřní pokoj, ztišení a radost v Duchu Svatém. Amen.

bratr Martin

"Mé úmysly nejsou úmysly vaše..." (Izajáš 55, 1 - 9)