Velkopáteční úvaha

10.04.2020

Křesťanství se objevilo jako dobrá zvěst spásy pro celý svět. Neboť celý svět je v moci zlého ducha. Cestu spásy z tohoto světovládného zla zjevil Kristus svým hrdinstvím a svým učením. Lidstvo nastoupilo tuto cestu, ale prošli jí nemnozí, a tak doposud zůstává vesmírná spása jen dobrou zvěstí. ... Smysl křesťanství ani nemůže být jasný pro ty, kteří se cítí dobře v tomto světě. Pro takové lidi i Kristovo kázání bylo němým slovem, protože neviděli zlo, z kterého Kristus přišel vysvobodit svět. A neviděli ho a nevidí proto, že oni sami jsou ze světa a zcela pod mocí světového zla. Ti však, kteří cítí tíži tohoto zla a hledají spásu, tím už ukazují, že nejsou z tohoto světa, ale z Boha.
Opravdu celý svět je v moci zlého ducha. Zlo je vesmírný fakt, neboť všechen život v přírodě začíná bojem a zlobou, pokračuje v utrpení a otroctví, končí smrtí a rozkladem.
Všeobecný fakt považujeme za zákon. Prvořadým zákonem přírody je boj o existenci, boj o život. Celý život v přírodě se pohybuje v nepřetržitém nepřátelství bytostí a sil, v jejich zlobném narušování a uchvacování cizího bytí. Každá bytost v našem světě, počínajíc nejmenším zrnkem prachu až po člověka, celým svým přírodním životem říká jedno: já jsem a všechno ostatní je jen pro mne, a když se sráží s druhým, říká mu: když já existuji, ty už nemůžeš existovat, ty nemáš místo spolu se mnou. A každý říká totéž, každý ukládá o život všech a chce všechny vyhladit a sám bývá vyhlazován všemi.
Život přírody, pokud se zakládá na egoismu, je zlý život, a jeho zákonem je zákon hříchu. Podle tohoto zákona hřích nevyhnutelně vleče za sebou odplatu, jedním zlem vyvolává druhé zlo. Neboť jestliže se každá bytost chová nepřátelsky k druhým a vytlačuje je, i druhé bytosti se nepřátelsky chovají k ní, taktéž ji utlačují a ona poznenáhlu musí pociťovat tuto nepřátelskou reakci. Takový pocit je utrpení - druhý jev světového zla. Jako všechno v přírodě hřeší proti druhým, tak všechno nevyhnutelně i trpí od druhého.
Silou svého egoismu, který ji odděluje ode všech druhých, se každá bytost ocitá v prostředí jí cizím, které ji ze všech stran tísní a škrtí, nepřátelsky vniká do jejího bytí a podrobuje ji množstvím utrpení. Všechen život přírodní bytosti probíhá v boji s cizím a nepřátelským prostředím, v sebeobraně před ním. Bytost se však nemůže ubránit před náporem cizích sil: ona je sama a jich je mnoho a musí mít převahu. Boj každého se všemi se nutně řeší záhubou každého, nepřátelská síla nakonec rozruší jeho bytí a vytlačí ho ze života - boj končí smrtí a rozkladem.
A je to tak spravedlivé. Bytost sama přiznala ve svém egoismu, že nemůže žít spolu s druhými, sama se vyloučila z místa mezi všemi a postavila pekelné dilema: buď já, anebo druzí. Když se staví sama proti všemu, vyzývá proti sobě sílu všech, která ji nakonec rozdrtí.
Celý život bytosti, uchvácené cizími silami, byl jen zadrženým rozkladem, smrt jenom zjevně odkrývá tajemství života - ukazuje, že život přírody je skrytý rozklad.
Takové je ohnivé kolo bytí, ho trochós tes genéseos, o němž mluví apoštol, Takové je vesmírné zlo, jediné ve své podstatě, a trojí ve svém jevu. Takový je strom života v rozpadlé přírodě: kořen jeho je hřích, růst jeho je bolest a plod jeho je smrt.

"Celý svět má v moci zlý duch" (1 Jan 5, 19)

Vladimir Solovjov (Duchovní základy života)

připravil bratr Ivan