úvahy

Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. (Řím 5, 20,21)

Z nějakého důvodu jsme vnitřně přesvědčeni, že všechno potřebné už víme, máme a žijeme. Je v nás jen velmi málo ze svatých bláznů jakým byl Abram, Mojžíš nebo Jan Křtitel, málo z Magdaleny nebo té Samařanky u studny. Ruku na srdce. Jsme opravdu dost blázni a dost slabí, abychom se doopravdy hledali Boha?

Když přemýšlím o tom, které období je nejvíce naplněno svátky a sváteční atmosférou, vždy neomylně dojdu k Vánocům a Novému roku. Pracující lidé si berou delší čas volno, děti se těší na dárky, a když už jsou Vánoce za námi, ještě stále tu zbývá přelom roku, často bujaře slavený.

Ze Starého zákona známe praotce Josefa, který byl zván "Mistrem snů", míval snové vize, odhalující budoucnost a dokázal je vykládat. Jeho novozákonní jmenovec, Pěstoun Páně, rovněž dokáže vnímat Boží vzkazy, přicházející k němu ve spánku. Starověký člověk měl ke snům ambivalentní vztah - děsil se jich a zároveň je vyhledával. Věštírny od Palestiny...

To nejdůležitější o Vánocích se děje za tmy. "Betlémská hvězda je hvězdou temné noci," napsala filosofka Edita Steinová. Pro nemálo našich bližních jsou Vánoce opravdu časem temnoty, ačkoli z astronomického hlediska je čerstvě po zimním slunovratu a noci už se pomalu začínají krátit. Rozumím lidem, kteří o Vánocích trpí samotou a smutkem a nevědí,...